​

Zejména v posledních patnácti letech zažívá velký boom, díla architektů několika generací se objevují na stránkách prestižních časopisů v Evropě a ve Spojených státech, vycházejí o nich knihy v mnoha jazycích, získávají nejrůznější ocenění a hlavně – jsou realizována. Charakterizuje je velká rozmanitost, která jako by odrážela různorodost přírodních a kulturních podmínek rozlehlé země. Přestože dnes nelze hovořit o jednotné brazilské architektonické škole, mnohé tamní architekty spojuje snaha o to, aby se člověk v budovách cítil co nejlépe, aby podporovaly jeho fyzický a psychický rozvoj. A z toho vyplývá i důraz na souznění exteriérů a interiérů, elegance formy, pozornost věnovaná detailu, citlivé zasazení do okolí, sepětí s přírodou a snaha vpustit ji do nitra budov. To vše s ohledem na ekonomické a sociální podmínky vzniku.

​

Poprvé si Brazílie získala mimořádnou pozornost v kontextu světové architektury v padesátých letech minulého století. Tehdejší takzvaná moderní brazilská architektura je nejvíce spojována se jménem Oscara Niemeyera (1907–2012), jedné z nejvýraznějších postav architektury vůbec, autora světové centrály Organizace spojených národů v New Yorku nebo urbanistické koncepce nového hlavního města Brasília, tehdy budovaného na zelené louce. Není však spravedlivé spojovat moderní brazilskou architekturu jen s Niemeyerovým jménem – její podoba byla košatější a dotvářela ji celá řada pozoruhodných a myšlenkově inspirativních tvůrců, jako byli napřikla Lúcio Costa (1902–1998) či Lina Bo Bardiová (1914–1992). Již tehdy existovaly v Brazílii dvě hlavní architektonické školy nazvané podle dvou největších měst v zemi, v nichž vznikly – paulistická ze Sao Paula a cariocká z Ria de Janeira. Představitelem cariocké školy byl sám Niemeyer se svým odmítáním pravých úhlů a krédem, že důležitější než architektura jsou lidé v ní žijící, což – jak již bylo řečeno – současní brazilští architekti převzali a poučeni vývojem světové architektury dovedli k novým výšinám. Paulistická škola tvrdé linie pravé úhly neodmítala, dávala naopak důraz na ekonomickou únosnost staveb. Dala základ takzvanému „brazilskému brutalismu“, jehož představitelem se stal například Paulo Mendes da Rocha (1928). Společné pro reprezentanty obou škol bylo, že pocházeli vesměs z nejvyšších brazilských kruhů a zároveň inklinovali k radikální levici – většinou byli členy komunistické strany.

​

Po nástupu vojenské diktatury v polovině šedesátých let mnoho pokrokově smýšlejících umělců zemi opustilo (na čas emigroval i Niemeyer) a omezil se prostor pro tvůrčí intelektuální diskusi, která v následujících desetiletích skomírala, což mělo až na čestné výjimky přirozeně dopad i na vývoj architektury. Stagnace a nedostatek nových myšlenek vedly v mezinárodním kontextu až k marginalizaci. A nepříznivá pro rozvoj architektury byla i dvě desetiletí po pádu diktatorského režimu, která byla pro změnu poznamenána hospodářskou krizí a nedostatkem finančních prostředků na ambiciózní projekty. Existovaly však zmíněné čestné výjimky. Například João da Gama Filgueiras Lima (1932), zvaný Lelé, neustále zdokonaloval svůj koncept nemocnic, postavených v dialogu přírody a techniky podle myšlenek, které nejnovější brazilskou architekturu charakterizují – akcent na péči o příjemné prostředí, v němž se pacienti i lékaři cítí dobře, tedy v souznění fyzické i psychické pohody člověka.

​

Zásadní zlom přišel až s přelomem tisíciletí. Záhy jej podpořilo i přidělení pořadatelství mistrovství světa ve fotbale a olympiády, jejichž přípravy jsou spojeny s masivními investicemi do infrastruktury. Definitivně obrátilo světovou pozornost zpět k brazilské architektuře udělení prestižních cen zmíněnému Paulu Mendesovi da Rocha – evropské ceny Miese van der Rohe (2000) a především Pritzkerovy ceny, přezdívané Nobelova cena za architekturu (2006).

​

O deset let mladší Ruy Ohtake (1938) ohromuje nezvyklými a dynamickými tvary. Jeho hotel Unique ve tvaru půlměsíce zařadil jeden z nejvlivnějších architektonických kritiků a nositel Pulitzerovy ceny Paul Goldberger mezi sedm divů moderního světa. Součástí Ohtakeho architektonické kanceláře je i designové studio, v němž kromě jiného vyvíjí interiéry staveb, a do práce zapojil i další členy své rodiny.

​

Společná práce několika generací jedné rodiny je typická pro více velkých jmen současné brazilské architektury. Přední architekti si navíc ve svých studiích mohou dovolit celá výzkumná oddělení, kde zkoumají a vyvíjejí ve spolupráci se stavebními firmami nové technologie a materiály. Ve snaze o dokonalost nejmenších detailů připravují i ty nejobyčejnější součásti interiéru – například vlastní systém otevírání oken. Velice široký záběr od veřejných budov po rodinné domy a od interiérových prvků po dopravní prostředky má slavné studio Indio da Costa A.U.D.T. Dnes v této možná nejlepší architektonické kanceláři v Riu de Janeiru pracují potomci zakladatelů.

​

Bernardes a Jacobsen jsou proslulí organickým zapojením budov do přírody. Se svým synem pracuje v kanceláři MK 27 Marcio Kogan, mimo jiné projektant úchvatných rodinných domů, oceněný například na World Architecture Festival (WAF). Nositelem této ceny je též Isay Weinfeld, jehož práce vyniká elegancí italského střihu.

​

Objevem posledního desetiletí je konstantně vysoká kvalita děl Angela Bucciho a Alvara Puntoniho. Internacionální charakter má tvorba kanceláře Triptyque se sídlem v Sao Paulu a Paříži. Současnou brazilskou architekturu ale necharakterizují jen velká jména jejích tvůrců, ale také významné společné sociální projekty. Nelze neupozornit na společnou práci architektů paulistické školy na síti školních zařízení pro sociálně slabé CEU nebo skupinu Grupo SP, kde se před deseti lety spojili architekti několika generací k práci pro neziskové orgartizace. Imponující je práce na revitalizaci nejchudších částí měst, favel, především v Riu de Janeiru, na kterých se podílí třeba kancelář MPU.

​

Favely postavené z chatrčí bez vody či kanalizace vznikaly v bezprostředním sousedství nejbohatších čtvrtí, na dobrých místech s nejlepším výhledem. Dosud však byly odděleny neviditelnou a nepřekročitelnou zdí mezi bohatým rájem a světem, kde vládly zločinecké gangy tvrdě bojující proti revitalizaci. Cíl propojit centrum města opět do jednoho celku se daří i pomocí toho, že k práci na obnově jsou najímáni místní obyvatelé, kteří se tak mohou dostat ze sociální pasti. Dnes jsou už některé favely bezpečným místem k životu, kam v noci chodí tančit mládež z bohatých rodin.